Vážený pane rektore, vážení akademičtí hodnostáři, vážení hosté! Dovolte mi nejdříve velmi poděkovat za laudacio k udělení čestného titulu „DOCTOR HONORIS CAUSA“ Univerzity Pardubice. Zároveň děkuji všem, kteří se na této pro mě tak mimořádné poctě podíleli. Last but not least děkuji své manželce a dětem za trpělivost a podporu.
Když jsem v roce 1987 pracoval jako topič na strahovských kolejích a neměl jsem ani maturitu, ani ve snu by mě nenapadlo, že o pouhých deset let později, budu mít možnost v rámci svého doktorátu, který jsem dělal na Filosofické fakultě v Praze, studovat na Univerzitě v Lausanne u jednoho z největších světových znalců buddhistické filosofie profesora Toma Tillemanse. Svým kolegům, z nichž někteří pocházeli i z Kanady, Japonska a USA a kterým vedl Tillemans jejich dizertace, jsem říkal, že kdyby mi to někdo v roce 1987 předpověděl, pouze bych odvětil: „Velmi hezká předpověď, ale dej si prosím tě místo toho raději hodně, hodně studenou sprchu.“
V laudaciu padla také zmínka o mé práci na Diamantové sútře. Když bylo kolem roku 1900 v jeskyních v severozápadní Číně nalezeno velké množství buddhistických rukopisů, byla mezi nimi i jedna kopie Diamantové sútry, vytištěná z dřevěných matric. V kolofónu se uvádí, že tato kopie byla zhotovena 11. května 868 n. l. To znamená, že její xylografický výtisk, jenž je uložen v Britském muzeu v Londýně, je nejstarší tištěnou knihu na světě! Já jsem se 11. května právě narodil, proto tomu možná ani nemohlo být jinak, že jsem se tomuto významnému dílu tak mnoho věnoval.
Nyní pár poznámek k mé práci na buddhistických filosofických textech. Byť si jasně uvědomuji mnohá úskalí, při jejich překládání a intepretacích používám standardní terminologii západní filosofie. Pokud se jedná o sanskrtské texty, je moje situace přece jen o dost jednodušší, protože čeština je jako sanskrt jazykem indoevropským a podobně jako on jazykem velmi bohatým. V případě některých tibetských filosofických textů je ale situace o dost složitější, protože tibetština (podobně jako čínština) používá hromadná jména způsobem, jenž se liší od jejich užití v indoevropských jazycích, takže některé věci jsou téměř nepřeložitelné do srozumitelné češtiny.
PhDr. Jiří Holba, Ph.D.
Používání západních termínů při zkoumání cizích kultur je podle mě jako první krok k lepšímu pochopení jejich filosofického myšlení zřejmě nevyhnutelné. Jakkoli se tento přístup zdá být na první pohled riskantní, přesto může velmi významně přispět k mezikulturnímu dialogu, který je podle mého názoru v současné globální době nevyhnutelný a stále potřebnější, což ostatně platí nejen pro filosofickou oblast. Chceme-li začlenit filosofické myšlení jiných kultur do dějin filosofie, která se zrodila ve starém Řecku, a obohatit tak „naši“ západní filosofii, pak zde podle mne jiný způsob není. Užívání západních filosofických termínů se ale neobejde, jak už jsem uvedl, bez jistého rizika, proto je třeba k této problematice přistupovat mimořádně pečlivě a uvážlivě.
Abych tuto problematiku lépe nastínil, řeknu jednu anekdotu, kterou vyprávěl indický filosof Arindam Chakrabarti, jenž ve svých učitelských začátcích přednášel studentům na universitě v Montaně Úvod do logiky. Ve své první lekci Chakrabarti poskytl velmi zkrácený, avšak podle jeho názoru srozumitelný výklad argumentačního paradigmatu a druhů dobré a špatné argumentace, které se v indické filosofii vyskytují. Zároveň zmínil i několik důležitých sanskrtských odborných termínů, které při svých argumentacích společně používali buddhisté i jejich oponenti z bráhmanských škol. Jednalo se o termíny jako například logicky správné usuzování (v sanskrtu anumána), subjekt usuzování (v sanskrtu dharmin), to, co má být usuzováním dokázáno (sádhja), způsob ustavení (anvaja) či naopak zpochybnění (vjatiréka) univerzální shody či průniku (vjápti) mezi důvodem (hétu) a tím, co má být dokázáno.
Americký profesor a starší kolega, který s Chakrabartim úvod do logiky společně učil, k jeho výkladu však jen suše poznamenal, že to bylo sice fascinující, ale vůbec to nepřipomínalo to, co chápeme slovem logika na Západě. Proto jej požádal, aby vše v druhé přednášce přeformuloval do západních logických termínů. Když to pak Chakrabarti skutečně udělal, onen profesor poznamenal: „Avšak takovou logiku už máme na Západě mezi Aristotelem a Fregem a Russellem; co je na ní tak indického či odlišného?“
V současném akademickém světě se často vyskytuje názor, že Indové, kteří se od nás tolik liší a jsou tak zahleděni do svých náboženství, neměli žádnou filosofii. Domnívám se, že tento názor je mnohem horší než představa, že indičtí filosofové jsou nám tak podobní a že nemají co přidat něco nového k západním diskurzům.
Nepochopení se však bohužel objevuje i na druhé straně. Filosof a znalec buddhistické filosofie Jay Garfield ve svých zápiscích z cest po Indii uvádí otázku, kterou mu kladli mnozí tibetští kolegové a studenti: „Jestliže si západní filosofové nemyslí, že filosofie může vést k vysvobození ze strastného koloběhu znovuzrozování, proč se jí vlastně zabývají?“ Když Garfield nabídl řediteli Institutu buddhistické dialektiky v indické Dharamsale, že by tam přednášel o západní filosofii, ředitel mu odvětil, že rozumí tomu, že přijel studovat buddhistickou filosofii, protože je skutečně hluboká a rozsáhlá. Nechápe však, co by se od Garfieldea mohli Tibeťané naučit, když podle ředitele je západní filosofie velmi umělá a neklade žádné důležité otázky.
Přes veškerá neporozumění, neznalosti atd. jsem však zcela přesvědčen, že buddhistické teorie, které se týkají ontologie, epistemologie či filosofie jazyka, mohou být velmi přínosné a zajímavé i pro západní filosofy či historiky filosofie. Buddhističtí filosofové si totiž nepochybně kladli stejné nebo podobné otázky jako filosofové západní. Samozřejmě si kladli i otázky, jež západní filosofická tradice nikdy neřešila a totéž platí pro jejich formulování, odpovědi, filosofickou analýzu či argumentaci. Proto se domnívám, že vzájemná interakce zdánlivě zcela rozdílných filosofických tradic může v současných filosofických diskusích přispět k jejich obohacení, pochopení či řešení jejich palčivých filosofických problémů.
Dovolil bych si zde ocitovat filosofa Egona Bondyho: „Všechny mimoevropské filosofie mají zajisté svoje vlastní specifikum, což je dáno odlišnými společenskými a historickými podmínkami. Avšak už při jen trochu bližším poznání objevíme v nich všech neobyčejně mnoho společného s evropskou filosofií. Je možno říci, že filosofie jakožto jedna z lidských forem poznání světa je jednotná a rozdíl je jen v rozdílném akcentování některých otázek.“
Na podporu tohoto tvrzení uvedu například to, že diskuse o statutu univerzálií, které mezi buddhistickými nominalisty a jejich realistickými oponenty probíhaly ve staré Indii 600 let, ano, 600 let (!), kterými se zabývám ve své knize, se někdy až pozoruhodně podobají evropským debatám o univerzáliích mezi středověkými realisty a nominalisty. Je to silný argument pro tezi, že navzdory všem kulturním, společenským a historickým rozdílům, odlišným perspektivám, argumentům a pozicím, jde o stejný druh filosofie a že v posledku existuje jen jeden anthropos.
Děkuji Vám za pozornost!